Nebuď sama, kamarádko

Máš narozeniny.
Přišla jsem,
aby den byl jiný.
Přítel Tvůj není,
smutné znamení.
Čekal na transplantaci jater,
věřil a žít chtěl.

Ty říkala jsi.
Nekuř.
On říkal.
Ono už to je jedno.

Život si vzal krutou daň.
Smrt těžká saň.
Život nevrátí
a neřekne vstaň.

Jenom málo přes padesát.
Hezký chlap.
Sbírku jsi mu napsala.
On i z nebe si jí přečte,
já vím.
Tiše povídáme.
Likér si dáme.
Nezapomínáme.

Každý jsme tu na své bárce,
tělo v křehké skořápce.
Co ovlivníme?
Nevíme.
Den klidně hltáme.
A polykáme.
Kamarádky přes nemoci.
Přátelství si uhájíme.
I společně zabrečíme.

A tak pero spisovatelky
píše do nebe.
Taky vzpomínám na Tebe.
Proč umírají lidé brzy?
Svůj život vybíráme si?
Kdo má lepší časy?
Já nevím.

Úmorný boj v prohrách života.
Prosíme o kousek i den,
ať nepřijde smrti prázdnota.
Máme však druhé,
aby život nebyl táhlá zmije.
Jsi se mnou šťastná,
kamarádko moje.

Kdo narodil se ještě v září ?
Další blízcí.
Mám je v kalendáři.
Zpívají sluncem.
Na vozíčku si pádí.

Ať krásný den je v každé tváři
a miniaturní vteřina není rutina
a nerozhodí nás zdánlivá prkotina.

Buďme si drazí,
i Ti co v těle nám chybí
jakési příslušenství.
Kdo je dneska stoprocentní?
Téměř nikdo.
Usmívejte se, prosím.
Myšlenek chod rosím.

Co zůstane po nás?
Myšlenky těch, které máme rádi.
Tak prosím ať tam a tam pádí.
Každá setina vteřiny
je jako dar,
co máme
a už nepřijde jiný.

Pišme proto krásné noviny
a nežijme náš život jen ze třetiny.
To je můj den myšlenkový.

Možná utržený,
rychlý a nevyvážený
a má kolmé i příkré stěny.
Ale je můj a popsatelný.
Dění tvoříme si my.
Laskáme den výmoly
a tady a tady.
Milujme se do poslední vteřiny!
My a my!