Carpe diem, mon ami

Čirá Pálava v plastových kelímcích,

zčeřená hladin(k)a, vzpomínek na tisíc.

Blízká dálava; upřímných srdcí smích,

průsvitné krůpěje kanoucí po lících.

 

Vroucí objetí vetknutá do duše,

chvíle věčnosti v odstínech moruše,

promluvy vděčnosti, vřelost, co pomůže,

prohřeje,  tuší se propije do kůže.

 

Jenže je to cit, který:

 

Šrouby v hrudi utahuje,

jako vichr v duši duje

a stále mi opakuje:

,,Carpe diem, mon ami, život je krátký."

 

A tak, nejen mezi řádky:

 

Utíkám pryč ze Tvé kóje

a zas nazpět. Kde jsi, moje

duše, kde ses zapomněla?

Že jsi to či ono chtěla?

 

Vím já? Nevím... nejlíp je jí

v objetí, v němž srdce hřejí.

Přesto zůstat nemůže...

 

Neboť my dva v krámě máme

snítky máty, ne růže.