Jasan a Dub

Stály kmeny staletí,
vně listové střechy spavé.
Co bylo v mžiku uletí
pod pařáty zvěře dravé.

Jasanova tvář hned bledne,
věrný přítel odchází.
Ku slunci hvězdu nepozvedne,
duši sklání ve mlází.

Žalm za padlé listí
plaší ptactvo v korunách.
Srdcem družník čistý,
kouzlo psané při runách.

Křišťálu se láme hlas
slyšený v mlžných dálavách.
Trpkost plní hlubný bas,
zelené v jiskrných záplavách.

V zoufalství jde od kořenů,
stoupá temný úradek.
Les ucítil náhlou změnu:
starých řádů úpadek.

Dub v celé své zuřivosti
se na člověka obrátil.
Nyní mysl v jedné zlosti,
by domovy mu vyvrátil.

…………………………

Ticho nyní kryje prázdná hnízda
a Měsíc září v čerstvou suť.
Vánek chladný teskně hvízdá,
nad mýtinou se pne hruď.

Pak s výdechem se tiše svírá,
černé moře, vůkol tvrz.
Poslední lidská stavba zmírá,
když pohltil ji matčin prs…