Železná panna vol. II

Hledal jsem ráj, který neexistuje,
já a bolest ve stísněném pekle koexistuje,
a tak se ptám, co bude dál,
když je můj život prázdný, potemnělý sál?

Budu v něm vězněn navždy,
když byl klíč od jeho dveří ztracen jednou provždy?
Pozoruji tmu skrze cizí oči v železe,
dírami v těle bolest na mou kůži leze.

Noc se vkrádá do mého bouřlivého nitra,
bez hezkých snů bude trvat i zítra,
dokud se moje kosti v prach nezmění,
noc v ráno se nikdy nepromění.

Objímán studenými trny bez výkřiků,
ve spirále němých nářků,
zazděn za zbořenými sny,
dusím se myšlenkami na ztracené dny.

Prázdnotou beze dna padám,
po dechu bezmocně lapám,
necítím chuť čerstvého vzduchu,
černá vdova konečně chytila svou mouchu.

Saje život, saje,
iluze vítězství taje,
po bitvě plné krve,
která mě uvrhla do této rakve.