Havran

jak poslední kapku rosy po ránu
nahrazuje slza koulejíc se po tváři
její váha tíží a zakopává do země
všechny konečné snahy bez remíz

stát jako peříčko pod stíny vran
ptát se, kde se bere ta studená bolest
a bojovat jen aby se vítězilo a hrálo
stále tu stejnou hru s havrany

nechat se unášet jejich křídly a bezmocně
sledovat východ a snažit se k němu dostat
ale možná už nemá smysl proti větru býčit
a pořád se jen o něco pokoušet

protože havran:

po nocích mi sedává u okna
a chrání mým bděním svou čest
a po ránech a po odpoledních
spočívá tiše na levém rameni