Donbas

Přicuclý jako klíště na tepně špatných zpráv

válka vykukuje odevšad, čouhá v každém z nás

nevstřebatelné množství ztrát

nepředstavitelný kolos zla -

mám krizi identity, přiznávám

místo narození – Donbas

…

 

Jsem Ukrajinec, jsem Rus, jsem Čech

nemám národ, mám jen strach –

můj původ dávno překročil můj práh,

cítím cuk uvnitř mých kořenů,

žal zahalený špatnou předtuchou

napojení na pradávnou linii –

 

dětství bylo surrealistické,

pamatuju ten existenční smog

ta zem je prokletá,

nasáklá krví desítek miliónů obětí

padlých rukou vlastních lidí,

bratrovražedné násilí

příliš temné věci, které se staly…

 

Od Holodomoru, který přežila prababička Káťa,

přes války, které nepřežilo hodně z mých předků,

koncentrační tábory,

medaile sloužící akorát tak k pýše potomků,

se kterými se dotyční nikdy nesetkali -

rodokmen jako odkaz utrpení

překračujícího stín vlasti.

 

Utekli jsme před domovinou

a ona se vrátila k nám -

moje slzy v modlitebném nářku

pláču nad svou rodinou, svým životem,

svými příbuznými, co jsou tam,

na druhé straně i tady …

 

Jak můžu chtít mír, když dědíme válku a

břímě obětí vepsané do našich kostí?

Nemám národ, jsem Boží tvor na planetě,

která je zatížená našimi hříchy.