Tíha samozřejmosti

Občas bereme všechno tak samozřejmě.
Občas bereme samozřejmě všechno to, co máme.
Kým jsme.
Kde jsme.
Občas i lidi bereme tak zoufale samozřejmě.
Máme pocit, že tady s námi budou napořád.
Že tady pro nás budou napořád.
Že stačí jen zvednout telefon a zavolat.
Že tam někde prostě pořád jsou.

Čím déle dotyčného známe, tím samozřejměji ho bereme.
A my ho známe třeba celý náš život.

Čím větší je ten pocit samozřejmosti, s o to větší nechápavostí pak civíme na tu propast, díru v našem já, která po něm zbyla.
Když je vyrván z našeho života.

A najednou si uvědomíme, už už tady nikdy nebude.
Že už tady pro nás nikdy nebude.
Že už nestačí jen zvednout telefon a zavolat.
Že je prostě pryč.

A pořád tomu nechceme uvěřit.
Pořád na něj myslíme a ptáme se - jak je to možné?
Vždyť tady vždy byl.

Najednou si uvědomíme, jak důležitý pro nás byl.
A pokládáme sami sobě tu palčivou, bolestivou otázku.
Na kterou snad ani nechceme znát odpověď.

Věděl to? Věděl, že nám na něm tak záleží?
Že ho máme tak rádi?

Jak moc to bolí? Hodně.