Má postupná degradace

Moje tělo ztěžklo, já už neměl sílu stát.

Spadl jsem na zem, nevěděl jak vstát.

Ze sekundy na sekundu, ztratil jsem svoji víru.

Z minuty na minutu, kde je má chuť žít?

Roky chodil po světě, jen s touhou umřít.

 

Jednoho dne ráno, cítil jsem nějakou změnu.

Venku krásný počasí, léto v plném proudu.

Jen já mám furt svou touhu, furt zavřený v bytu.

Žádná změna k lepšímu,

samosebou že k horšímu.

Tehdy nihilista, teď už jen alexithymik.

Dříve sangvi, teď jen flegmatik.

 

Jednoho dne, já jsem nemohl spát.

Bezcílná procházka, pro můj další pád.

Sedl si a čekal, na té pusté louce.

Šílená migréna, když vyšlo Slunce.

 

Okna jsem zabednil, všude je temno.

Co je to za život, když přeješ si jen jedno.

Už nevím co je klid, všechno nahradilo jen zlo.

 

Roky jsem přežíval, párkrát se pokusil.

Nikdy mi nevyšlo, málo se snažil?

Štěstí mi nepřálo, nějak jsem přežil.

 

Myslel jsem že jsem bipolár,

Nezažil mánii, tak asi nic.

 

Dřív si povídal sám se sebou, pak s lidma v hlavě.

Vyzkoušel si DiD, naštěstí jen v představě.

 

Hledal svoji diagnózu, příznaky vnucoval.

Ani přes přání smrti, pomoc jsem nehledal.

Nevím jestli tehdy mrtvý, nebo teprv umíral.

 

Už nebyl důvod vstát, ztráta zájmů.

Ztráta cílů, vědomí že další už nenajdu.

 

Další roky, co kradli mi duši.

"Jestli mě někdo zkouší?!

Už dobrý, já chci umřít!"

 

Všechny jsem odřízl, sám, samotnej.

Ze zvyku si vnucoval, že jsem stále nemocnej.

Nech mě bejt, už si mě nevšímej.

Už žádná nostalgie, nevzpomínej.