Trať

Stojím na nástupišti, značeném číslem čtyři,

denní provoz sleduji, co přijíždí a kam míří.

Kola souprav vřeští, výpravčí to znavuje,

mračno otazníků se nad tratí stahuje...

 

Řeknete mi tady někdo:

¿Kde je moje místo v tomto vlaku plném lidí?

¿Kde jsou moje oči, které pravdu neuvidí?

¿Kde mé dlaně, s nimiž umím tvořit, také ničit,

kde má šíje, na níž mohu hlavu hrdě vztyčit?

 

Nohy - kde je konec těm? Snad v kolejišti stojí

spolu s hlavou, co se povel k pohybu dát bojí.

Přede mnou se rozevírá ostří kolejnic,

uniknout mu nelze, ať se snažím sebevíc.

.

¡Řekněte mi tady někdo:

¿Proč se můj vlak nerozjede?

Jako lípa podťatá,

¿Proč mě v žilách mrazí leden?

nesouladná sonáta,

¿Proč byl člověk ďáblem sveden?

zatopená komnata,

¿To mi tady nikdo z vás

žádný z nás,

¿vážně říci nedovede...?

.

.

Železnice pod údery křiku beznaděje,

baňky světel praskají a zem se celá chvěje.

Tak budova nádražní se bortí jako víra,

křik se nese sutí dál, jen tu nikdo

 

neumírá

.

.

.

Stojím na nástupišti, sleduji rychlé vlaky,

opouštějí stanici, 

 

a Ty bys měla taky.