Ozvěna dávných dob

Ozvěna minulosti...
Zas kráčí po hradbách,
rudý vlas kolem tváří,
jež jako zmírající slunce září.

Jantar mezi záplavou smaragdů
dívá se na horské vrchy
do černých lesů;
a vítr vane dál.

Jde, kráčí tou cestou nekonečnou.
Ne, není bez konce -
tam vždycky čeká náruč otevřená,
pevná, avšak bez lásky.

Její chlad už sálá,
je ostřejší než horský vítr,
než nabroušená sekera,
než hlas rudovlasehé muže,
který volá z dálky:
"Maude!"

A pak je tu přízrak.
Krásná a něžná tvář,
tvář plná lásky,
již zastírá smutný úsměv.

Ztrací se, jeho rysy mizí.
Odešel.
Kam, to nikdo neví.
Nikdy ji nemohl mít,
byla vzdálenou ženou,
k níž měl nejblíže.

Jeho mlžný přízrak rozfoukal vítr.
Místo něj nastupuje tvdrá tvář,
tvář zlá, neznající něžný cit.
Jasné modré oči, rovný nos
a pod ním úzké rty.

Jeho obraz je nejjasnější,
zastírá i rudovlasého muže,
který stále volá jméno ženy,
ženy své, kterou zradil.

Ustává vítr,
záhy probouzí se den.
Hleď, sněží.
Černé lesy mizí v dáli,
tentam je rodná zem.

Zas vrátí se čas,
kdy jantary spatří
svůj krásný kraj;
daleko mezi černými lesy.