duše, měsíc a samota
duše, měsíc a samota
duše, měsíc a samota
Měsíc skryt je v mlze,
svítí v ni a skrze,
svítí na mou duši,
jež do sebe buší.
Buší, aby zapomněla
to, co správně chtít by měla.
Buší sebe, duši,
proč, to už netuší.
Moc jí schází láska.
Tuze ji všem přeje.
Sama ve švech praská,
nadává a kleje.
Ví, milovat musí.
Tím by ale klesla.
Blízkost se jí hnusí,
tou by zmar přinesla.
Tak se radši skrývá,
tam, kde sama bývá.
Ukrytá před vámi,
v očích se slzami.
Komentáře (10)
Komentujících (5)
Doporučit
Tisk
Přinesla by skutečně zmar? Blízkost jiných dovede motivovat silněji než by člověk čekal.
A zabrání skrývání přínosu zmaru? Jak se duše naučí, jak přinášet více dobrá a méně zmaru, když se zakopá sama do sebe?
Vyjde-li duše do světa, budiž, dopustí se chyb, způsobí trochu nepříjemností, ale ty budou způsobeny i jí, protože ostatní jsou také nedokonalí. Takto se však navzájem lidé učí, získáním a zpracováním zkušeností.
Tak vyraž do boje, Růžový rytíři, a nenech své nedostatky spoutat tvé dobro.
10.06.2022 22:30:01 | Discipulos
Děkuji moc, carissime, za milý a povzbudivý komentář. Ono to je někdy těžké...
Ale Růžový rytíř mě dostal =D
12.06.2022 13:16:19 | Roser