Vzpomínka tátovi

Myslela jsem, že tě znám
Ale všechno to byl jen klam
Avšak pravda je krutá
Asi jako u bájného Bruta
Ten, kdo tě vychová a vidí tě vyrůstat
Ten by tu měl být a s mámou zůstat

Byl jsi u toho, když jsem se učila chodit a poznávat svět
Viděl jsi, jak usínám, jak se probouzím
Viděl jsi radost i bolest v mých očích
Jenomže nic nikdy nejde vrátit zpět
Předal jsi mi mnohé, a já o tobě stále nevím vlastně nic
Už však se nedozvím víc

Je konec. Konec jednoho života.
Kolik však zůstalo zlomených srdcí?
Otec, syn, manžel, partner a milenec v jedné osobě
Myslela jsem si, kolik toho vím o tobě.

Nevím však nic.
Snad jen to, že jsi mne měl rád.
A v těžkých chvílích tu pro mne byl
Tys mi tady jako jediný zbyl.

A pak jsi odešel.
Náhle, nečekaně.
Proti tomuhle nejsou zbraně.
Vidíš mne z nebe?

Kdybys nebyl ty, nebyla bych já.
Stejný nos, stejné znamení pod paží
Odpuštění je strašně těžké, ale osvobozující
Nejde zapomenout, i když se snažím…

Mám a měla jsem tě vždy ráda, tati
Nemůžu se od toho odpoutati,
Že tu prostě nejsi
Nevidíš můj život, jak jde dál
Jak by ses teď s náma tady smál
Jak mi slza teče po tváři,
Když jsi vzpomenu na to, jak jsi mne vedl k oltáři.

Není tu mamka a už tu nejsi ani ty
Těžko se usíná se slzami za víčky
Smrt je jediná jistota, a to mne tak děsí
Nezbývá, než zapálit svíčky.