Interview s žebrákem

V Bruselské se krčí a sotva tuší.
Vlasy mokré a páteř prohnutá děsivě.
Je mladý a bez šedin,
život z přesýpacích hodin.
Tik v očích s šupinou mlčení.

Divného stranění.
Pohled mimo, nohy šourá,
prosba a domino.
Políbil prázdno.
Temno i zradu.

Táhne ruku.
Žebrák k němu mi to nesedí.
Mohl by být manekýn s iluzí.
Třes i úděl za bránou vrásnění.

Prosím - jeho hlas mezi zuby se drolí
a odmítnutí se tuze bojí.
I přes vnitřní kolaps je zdráv.
Na čem jede - nechci znát.

Proč?
Kolotoč i koš.
Kroutím hlavou a jdu dál.
Něco málo dám.

Kdo kdy ocitne se na mizině?
Nikdo neví, co jednou bude.
Svědomí z podvědomí tahá nitky,
svět občas propadá se v třísky.

Kdo do života přikládá a neví, co se dá.
Hrana lká.
Je pocitem vlastní ztrátou prosáklá.
Příběh se řítí v ohňostroji
a v srdci bolí.

Traktát lítosti se krájí.
Jsme všichni sami se sebou občas v boji.
Přijmout druhého máme, prosím, v první roli.

On nepřijde sám.
On se bojí.
Vlastního stínu i propadliny.
I mládí má občas zauzliny.