Na rov vzácného člověka

Nestačili jsme si dát „s Bohem“,
vše se seběhlo ze dne na den,
odešel jste
nad rozevřeným breviářem
ranních chval.

Prosté díky nestačí
vyjádřit to vše za mnoho let.
Za srdce laskavé a ucho naslouchající,
za chvíle, kdy mohli jsme jen mlčet,
a sílu ticha jen vnímat.

Jak chybí Vaše schopnost nadhledu,
i důvěra v Dárce Života
i tehdy když žádná z cest nebyla v dohledu.

Je to skoro dva roky, co se nemůžeme
potkat.
Dva roky bezútěšnosti,
nezbývá, než v setkání zas doufat.
Tam - na věčnosti.

Vím, asi moc přemýšlím,
špekuluji.
Někde v koutku duše však snad zase jednou uslyším:
„Já se ti divím, bratříčku, že to řešíš.“

Milý otče Josefe, po mnišsku - Benedikte - snad zase někdy na viděnou. A bez omezení v čase.