Balada osecká

Stojí v troskách klášter,

stojí, neleží pouze,

jenom prázdné ticho

v chóru zní již dlouze.

 

Co je klášter bez mnichů,

bez oživujících jej lidí?

Národní kulturní památka?

Snad ... ale těch se u nás mnoho vidí.

 

Ztichl zvon, ztichl chór,

zmizely černobílé hábity orantů,

jen turisté tu stavbu okukují,

smyslu staveb těch navzdor.

 

Jsme tu na brigádě,

pomáháme, co je třeba,

v kostele, v klášteře,

čistíme od mechu schodiště na zahradě.

 

Večer se scházíme v chóru,

ve stallách, kde kdysi byli mniši.

Nechceme být jen tiší,

alespoň nějakou modlíme se hóru.

 

Stmívá se a jsme utahaní,

místo hábitů v pracovních hadrech,

zadýchaní z vedra, výdech ... nádech ...

začínáme se neuměle modlit.

 

Noctem quietam et finem perfectum ...

Fratres, sobrii estote et vigilate ...

 

Strofu za strofou žalm odplynul,

dodrmolili jsme latinský kompletář,

zítra už tu nebudeme,

i čas pobytí zde uplynul.

 

Pod klenutím ještě zazní

naposledy slabounce intonované

Salve Regina ...

Naposledy? Na jak dlouho?

 

(Cisterciácké opatství v Oseku, 24. 7. 2014)