Třikrát

***poprvé***

Sedí na židli a pláče jako samo nebe
krůpěje slz do svých dlaní
jako nebe do skel oken
Však ona nerozdává na potkání
úsměv svůj a ani žal
nic pro tebe
Co tys jí dal
než naději a marné přání
nejistotu ve svítání
tys špatným prorokem
A ona… Sama ve své samotě
déšť svůj a cizí poslouchá
a vyčítá své dobrotě
že potkala padoucha

***podruhé***

Sedí na židli a pláče jako nebe v bouři
S blesky tisíci a temnými hromy
v noci kdy jen sem tam
jen málokterý komín kouří
>Teď sebe se ptám
proč všechny ty domy
tak slepě teď v okno mé hledí
proč všechny jen jsou mi
k smíchu a klení…<
Avšak pláče dál dívka a sedí

***potřetí***

Sedí na židli a uschly už slzy
tvář v poušť se proměnila vyprahlou
a bez vody života a všeho
Snad zemřela brzy
Ach smrtko má něho
To tys ji odvedla
jak přála si by sama už nebyla
To tys ji zabila…