Tmavomodrá hlubina

Padám, pomalu klesám
tmavomodrou hlubinou.
Hlubinou života moře.
Žalu, tíze toho ničeho, se oddávám.
Pomalu propadám moře sedlinou.
"Kam až dopadnu?!" Táži se bodře.

(Odpověď nemaje, neb sám v ohlušujícím tichu vody
sám sobě předkládám své mysli výplody.)

Kde je jen mé dno?
Kdy budu se moci odrazit?
Vše je mi již dočista jedno.
Jen abych mohl dorazit.?
Před ten bájný zlom,
kdy překonám každodenní shon..

Nyní mi nezbývá, než oddávat se potěšení.
Jako každému člověku i mě rány tiší.
Za mě vše přehlíží, nasadí mi klapky,
aby netekly zbytečné slané kapky,
které v moři stejně nikdo necítí.

[Teskně volám]

"Kéž tak, ach, odrazit se a vylít plechovku pestré barvy
do útrob mé zšedlé hlavy.
Najít tak vášeň, doposud mi skrytou.
Zahořet tou zvláštní touhou."

Křičím do temnoty
a značně vodou se rdousím.

Kudy dál, jak rozšířit si obzor?
Přání, které nelze vyslovit..
Jak oddálit nad mou hlavou dozor?
Když neumím se vystavit.

Vystavit se pohledu,
Bez jediné domněnky.
Bez jediné pochyby.

"HLE!", *buch* a jsem tu..

Dorazil jsem k temnému dnu.
Sluneční paprsky dávno na mě nedosáhnou.
Sahám tedy pro poslední, jednu,
cigaretu, prostřednici Potěšení, odpornou.

Opojná vůně tabáku.
*..Ahh*
Nyní v klidu spočinu,
již cítím, jak přirůstám k tomu chmurnému dnu.
Sám ztracen v času i prostoru.