Noci černá!

Noci černá! Prostupuješ mnou,
pohlcuješ mé srdce zemřelé,
všechny pravdy odkrýváš tmou,
každý večer sedíš u mé postele.

Ty nenosíš pochodně půlnoční
krajinou, když přicházíš;
tak prosím, ještě chvíli spočni
v mém pokoji. Ve dne spíš,

jako já, vždyť světlo vše zaslepí,
stvoří vylhané iluze plné nadějí.
Jen pohár pravdy sama nevypij
a odežeň světla, jež do propasti svádějí.

Má noci věčná! neopouštěj,
neopouštěj to srdce rudé,
i když mrtvé, jen hmotu uděláš z něj.
Sbohem! Co bez Tebe, co ze mne zbude?