Barva růže a chlad zrcadla

2018

v močálech temných vzpomínek

a chladném odrazu zrcadla

promlouvají ke mně jejich užaslé tváře,

usmívají se, lákají, natahují se 

po rudé barvě květů

 

neznalí mého úsilí udržet je v bujnosti

a hnisavých kořenů minulosti,

z nichž vyrůstala jsem do podoby,

jakou jsem vskutku nezamýšlela

a která mě hyzdila více, než činila skvostem, 

trhali si květy pro sebe

bez váhání,

bez optání

 

pouze jedním sladkým slovem

pohladili okvětní lístek

tak křehký,

tak jemný,

tak naivní …

a dál si brali, co bylo k mání.

 

úsudek a zdrženlivost nezastihli jejich činy

- důkazem je všechna ta krev -,

 když oči přivřené rozkoší

zanedbaly své poslání

a nenasytné prsty zařízly se do trnů,

když dotyky zašly příliš daleko

 

vyčítali mi ostražitost,

nenáviděli mé brnění,

mé ochránce,

mé trny

a tak odhodili mě do křovin,

bláta

a nečestnosti

 

jejich prsty možná poznamenala řezná rána

však to já krvácela

a potřísněna byla vlastní krví

 

oni si ničeho nevšímali

a ignorovali skutečnost

že růže přeci nemůže pučet v zimě

a své květy rozvíjet v temné noci ...

 

v chladu umírá

v noci usíná 

 a v chladných zimních nocích 

- jako jsou ty moje -

- krutých a mučivých -

kvést a pučet byl zázrak boží

 

kéž by věděli,

jakou bolest to působilo

  kéž by věděli...