V hlubinách

Do temných hlubin potápím svůj smutek
dokud nevidím slunce přes kalnou clonu
ač se plíce vodou plní abych nikam neutek'
na dně oceánu, pro marnou lásku tonu

Jako ptáci ve větvích sedí chmury,
jež srazily můj hlas na nejnižší oktávu
z oblohy na mne úpěnlivě zírají shůry
a se zájmem sledují podmořskou popravu

Ve smutku kráčím pomalu, jak had slizký,
jenž sotva na kraj silnice pohne se
ten plaz byl jediný můj přítel blízký
se kterým rozvážně bloudím po lese