Íkarův pád

Plachtí po obloze, vstříc svobodě hledí,
křídly mává, leč ptákem není,
nadnášen křehkostí lidského bytí,
dokud si na něj slunce neposvítí,
když výšku mění bez přemýšlení.

Jelikož nedbal otcových rad,
slunce stává se bezcitný kat.
Daleko z dosahu jeho naříkání
dochází náhle ke křídel rozpadání,
nastává do Hádu Íkarův pád.

Otci nezbývá, než syna pozorovat,
za slzy snaží zrak se schovat,
fatální pád na hladinu moře
mu do srdce hluboko díru oře,
i to, že musí v letu pokračovat.

Když na břeh přistává zbaven sil,
přeje si, Daidalos, kéž by nepřežil.
Do hlubin kus ho samého klesá ladně,
tak i když je na souši, je zároveň na dně,
neb Poseidón jeho syna si přivlastnil.