Šeptání do větru

Do větru šeptá samota,
že nemá příhodných uší
Do větru, do zdi, do prázdna
otvírá svoji duši.

A přitom doufá, marně ač,
že ji kdos přeci jen slyší,
že vítr odnese její hlas,
dříve než jej dálka ztiší.

Pusté pláně, pustá slova,
prázdná modrá obloha.
Polapila mě poušť citů,
sotva něco pomáhá.

Není vody k napojení
Není vzduchu k oddechu,
ani času k zahojení
když vše letí do vzduchu.

Pustá věž a ostré skály
Širo daleko ni hlas
Ač přítomnost ustrnula,
přesto dále plyne čas.