Naprostá Deprese

Milióny listů pokrývá štěrkovitou zem
a já na tomto místě z duše už dávno jsem.
Prostor tady nikdy nepodléhá spánku
pouze se unášdí na křehkém vánku.

Sem tam někdo botou odhrne suchý list
ale nikdy nikdo zde nemá potřebu jíst.
Občas sem také zasvítí smutné slunce
však nevšemneš si ho, věnuješ se pouze tůňce.

Naprosto nekonečná záře
depresi z duše páře
nikdy neslyšený smích
odnáší ji na jih

Kdo s děravou botou usedne a kouká do tvrdého základu
na konce možná nalezne záplatovanou náladu
nepřijde však nikdy k tomu, kdo pláče nad botou novou
ani k tomu kdo sem přijde hleda dobu snovou
Na konec jen ta nekonečná záře depresi z duše páře