MALÝ PRINC

 

Už je to řadu let,

co žiji od desíti k pěti.

(Jak bych mohl nevidět

jak si hrají děti)

     ***

Chtěl bych vám příběh vyprávět,

co skutečně se stalo.

Není toho moc

a není toho málo

snad budete mi rozumět.

 

Na nebi tenkrát slunce stálo, 

tak krásně usmíval se den,

cosi mě ponoukalo

jít mezi lidi ven.

 

Řekl jsem, protáhneš si kosti,

samota ta tě zabije,

přestaneš myslet na hlouposti

a ze žalu se opíjet.

 

Obul jsem teda boty,

utišil hořkou vzpomínku,

co vrhala mě do temnoty

a drtila jak ve mlýnku.

            ***

(To vážně nebyla má vina,

nechtěla si pochopit!

Oba ztratili jsme syna,

neměla si odejít!)

          *** 

Krokem pomalým, bez cíle,

došel jsem k lunaparku.

Kousek od něj rozpustile

si hráli děti v parku.

 

Směs zvuků...hudba...hlasy

a majestátní kolotoč.

Ten lákal děti nejvíc asi

a nikdo neví proč.

 

Chvíli jsem pozoroval tyhle hrátky,

pokynul známým na pozdrav.

Když jsem se chystal už jít zpátky, 

kdosi mě zatáhl za rukáv.

 

Připadal mi tak strašně známý,

ten klučina sotva osmiletý.

V košili modré s hvězdičkami,

jako by z jiné planety.

 

Nemohu zapomenout těch pár vět,

ten úsměv, co měl tenkrát v očích

když říkal: Vidíš, jak svět se točí,

pojďme i my teď točit svět!

 

To byla jízda!...jedna...druhá...třetí,

já mohl bych vám povídat.

Ach, Bože, jak rád mám děti,

co umí štěstí rozdávat!

 

Šel jsem k pokladně lístky platit,

peníze na pult pokládám...

(v hlavě mi znělo, že mi říkal tati)

             ***

"Promiňte pane, že se ptám,

proč platíte mi za dva, 

když jste tu sám?"