Šeptám trávě
Šeptám trávě
a já uvnitř občas v temné kobce.
Skládám zelenou k černé.
Ono se to podá
i stín zraje
z vlastního zrcadlení.
Je poledne snad
a samota rozpolcená.
Nesleduji dění.
Jsem u psaní
a klopím oči do nenávratna.
Kde má cesta?
Jsem prázdná.
Komentáře (15)
Komentujících (8)
Doporučit
Tisk
Jaká pak prázdnota Mkinko? Vždyť těch Tvých deníčků co jsi zde rozdala. A věřím, že těch dalších nádherných, máš doma ještě plný šuplík.
17.09.2023 18:49:16 | Jackyl
Jsem ráda, že Tě tu vidím po dlouhém čase. Objímám a děkuji za Tvůj komentář.
17.09.2023 19:14:16 | mkinka
Být prázdná, nevěděla bys o slunci. Na druhou stranu - prázdnota, je schopnost přijímat a je na tobě, čím ji naplníš, ale nespěchej, ať nechybíš. Pěkně jsi to napsala. :-))
17.09.2023 18:07:11 | Kan
jak já dnes souzním mkinko... ono se to nějak poskládá :) opatruj se dráha!
17.09.2023 14:49:59 | narra peregrini
Určitě nejsi prázdná, mikinko...tvé řádky říkají, že kdo je píše, s prázdnotou v sobě umí zatočit, někdy (když se zadaří), umí ji zmírnit (aspoň to kruci), umí ji přetvořit na něco smysluplnýho (jako zrovna tím, že i o ní píšeš... jsi motivující, jsi uklidňující plamínek, kterej těm, co se potýkají se smutkem a bolestí, připomene, že rozhodně nejsou sami, že i jiní se přece trápí... občas...)
objímám, zlatíčko smuténkový...
17.09.2023 12:07:16 | cappuccinogirl
Mkinko, moc hezká...
kde je Tvá cesta, kde ta naše
všichni svým způsobem bloudíme
a zase se nacházíme,
a tak je to pořád dokola. :-)
17.09.2023 11:14:35 | Venuše nad ránem