Podzimní

Stará labuť nad vsí letí,
zhynul už i její druh,
vychovala mnoho dětí,
teď jen ztěžka brázdí vzduch.
Listí padá, jíní zebe,
labuť k sobě zazpívá:
„Co si počít mám bez tebe
sama, smutná, jediná?
Až se ještě více setmí,
klesnu tiše do hlubin,
nesetkám se více s dětmi,
zaniknu jak noční stín.
Ale přesto nesmím zoufat.
Naději si uchovám.
Tolik věřit chci a doufat,
že se zjara vyklubám!“