Báseň jednoho večera

Je to jako
Smrtelná dávka dopaminu
                                   přímo
                                        do žil.
Jako nekonečno nocí, po které nešlo spát
                                  – ach, po které nešlo se spát!
Tři čínské mince,
               zlatem postříbřené,
                                  znají tvou
                                       budoucnost.
Starý slepý foťák, topící se města, přilepená vzpomínka a troll
                                                         pověšený, vysušený, za nožičky!
Létá tudy naivní válka,
Mezi skalisky a sochami a po mořích inkoustu,
Divocí koně a malá mořská víla
                               chodí
                                   po nohou.
Francouzská revoluce stála 455 korun,
                                       nebo tak nějak...
Zpívají rozdíly věků –
               Je na Marsu život?
                              ptá se mě mrtvý hlas kdesi
                                                                 odnikud.
Tohle je bizarní, bizarní svět,
               maličký – jako kapka rosy nebo nic –
A jeden starý psací stroj
               (značky consul a plně funkční),
Který právě letí na Měsíc.

Upozornění snad po sté:
              Čas se opravit! Čas se opravit!
                            (Hlavně nezapomeň, že jsi poruchový stroj!)
                                                               (Jsi porouchaný stroj!)
Ale vždyť já to vím.
I ta písnička mi to řekla
               ve zprávě od NASA (která vlastně ani nebyla pro mě).
Víš, jen první
doletím na ten Měsíc.