Ztracená bloudím

Ztracená bloudím v městě temného zmatku,

bez směru, bez cíle, jako opuštěný matlu

Bloudím ulicemi plnými stínů,

vlajíce v bezpečí temných tajů a dlaní hříchů

 

Cesty, které mě vedou, jsou krkolomné a křivolaké,

smyčky osudu, neporozumění a lživé sliby připomínají

Srdce se mi v těsných poutech naděje svírá,

zda se jednou probudím z tohoto ztraceného snu, aby se vrátil můj úsměv

 

Okna domů se mi zlověstně vysmívají,

skrývají tváře lidí, kteří mají svůj vlastní příběh

Ale já jsem v jejich světě akorát jedním z mnohých,

ztracená duše, která se cestou zoufalství a doteku ubírá

 

Hlemýždím tempem temnotou putují,

slepě východ z tohoto bludného oválu hledám

Padám na kolena a prosím nebesa o světlo,

ať najdu cestu, po které tak zoufale pátrám

 

Ale nikdo mi neodpovídá a noc svou tajemnou záhadu neprozradí,

bloudím mezi stíny, blížím se k propasti samoty

Ztracená duše, uvězněna mezi vzpomínkami a sněním,

zda někdy najdu v cizím městě své pravé jádro

 

Ale i kdybych se ztratila navždy ve tmě a opuštění,

vždy bude ve mně zářit naděje a víra v lepší zítřky

Ať se bloudící srdce jakkoli tříští,

budu stále hledat cestu zpět ke svému pravému štěstí