Májová balada o §17

Byl hnusnej den a pršelo,
Cesta se ztrácela pod koly,
Seděla tam u stromu,
V rukou jen dvě kofoly.
Byl jsem smutnej a pršelo,
Déšť jen smáčel silnici,
Ta holka s tváří ztrápenou
Podala mi sklenici.
Sedl jsem s ní ke stromu
Z dálky zněla diskotéka,
Byla na ní s přítelem,
Teď jí slza z oka ztéká.
Byli spolu už dva roky,
Měla ho fakt strašně ráda,
Prý říkal, že ji miluje,
Však ukázal jí dneska záda.
Byl jsem tam s ní do rána,
Naslouchal jsem tomu hlasu,
Tomu hlasu medovému,
Viděl jsem tam sedět krásu.
Viděl jsem v ní taky něhu,
Spoustu citů, hlavně lásku,
Všechno to však kazil smutek,
Nevydala ani hlásku.
Setřel jsem jí slzy z tváří,
Zašeptal jsem: To se stává,
Objal jsem ji, políbil.
(Divně osud s námi hrává!)

§17
Na sedadle u motorky
Vezl jsem jí kam jen chtěla,
Ujela té tragédii,
Na zklamání zapomněla.
Vyjel jsem vstříc novým ránům,
Za ně jsem Bohu děkoval,
Chodil jsem za ní dennodenně,
Za rok jsem se stěhoval.
Nosil jsem jí domů růže,
Ze stánku na náměstí,
Líbal jsem na ji rozlučku,
Vykládal jí o štěstí.
Každý den byl malý zázrak,
Zázrak, co je tolik běžný,
Náhle jsem se zvláštně změnil,
Byl jsem prostě strašně něžný.
Nikdy už jsem nechtěl jinou,
Po žádné jsem netoužil,
Kdyby mě snad opustila,
Asi bych se usoužil.

§17
Viděl jsem ji každé ráno
Jak nám stlala postele,
Ani nevím jak jsme byli
Rázem oba v kostele.
Farář nám dal požehnání,
Navždy naše duše spojil,
Ani smrt nás nerozdělí,
Do dortu jsem nože vkrojil.
Byla svatba přeslavná,
Příbuzenstvo chlastalo,
Naivně si myslelo,
Že doteď se nic nestalo.
Končil večer, nastala tma,
Strejda už se napil moc,
Odešli jsme do ložnice
Prožít svou svatební noc.
Druhý den vysvitlo slunce,
Vyjde znovu, to je jisté,
Chystal jsem šok pro rodinu,
Prostěradlo bylo čisté.
Nevěděli, co se děje
A proč ji hladím po lící
Už v tu chvíli totiž byla
Myslím v pátém měsíci.

§17
Nikdy tě lásko neopustím,
Sliboval jsem v ten velký den,
Sliby jsou chyby, dneska to vím,
Byl to jenom hloupý sen.

§17
Večer sedáš pod stromem,
Děťátko držíš v náručí,
Denně ptáš se Pánaboha,
Zda bez táty žít se naučí.
Prázdný je stánek s kofolou,
Osiřel v tom lidském zmatku,
Tvůj smutný příběh z diskotéky,
Přehrál jsem s tebou od začátku.
Po cestě tu jezdí kolem
Celá spousta motorek,
Sedí na nich různí kluci,
Námořníci z ponorek.
Z ponorek, co se nepotápí,
Z těch co nejdou do rizika,
Láska je hra co neuhraješ,
Někdo kleje, někdo vzlyká.
Pohlaď za mě aspoň malou,
Polib ji na dobrou noc,
To ona tě drží při životě,
Poděkuj ji za pomoc.
Nechtěl jsem to takhle skončit,
Nekřič na mě, neposlouchám,
Už nemůžu štěstí vrátit,
Navštiv znovu Boží chrám.
Tam jsme byli kdysi spjatí,
Tam naše srdce svázali,
Vrať se jen tam miláčku můj,
Tak andělé ti vzkázali.
Měj se hezky na tom světě,
Vydrž to i když ti chybím,
Vydržíš to, já ti věřím,
Slíbím ti, že něco slíbím.
Víc nemůžu udělat,
Tak mi třeba nadávej!
Dělej jak chceš, klidně si věř,
Že jsem byl ten nepravej.
Možná byl Bůh na tebe zlej,
Rozhod se štěstí nedávat,
Jen tě hodil do bazénu
A přikázal ti neplavat!
Ta malá to je kousek ze mě,
Tak mi ji v náručí hřej!,
Vážně chci být pořád s tebou,
Je to jinak – neplakej.

§17
Jel jsem pryč a nevrátil se,
Čekala jsi ve dveřích,
Chtěl jsem, ale nemohl jsem,
Ve vzduchu byl cítit hřích.
Omlouvám se já to nechtěl,
Nechtěl jsem to na mou věru!
Přísahám ti – neviděl jsem
Tu škodovku v protisměru…

§17
Řídil ji snad osud?