Střepy slepím izolepou

Odvracíš tvář
v lehkém úsměvu,
čekáš na svatozář,
cítím úlevu.

Jsi mé všechno,
jsi mé nic,
víříš dojmy,
bolest plic,
když kouř sladký
vdechnu znovu,
myslím na tebe
a řetízek z kovu.

Stvořil jsi lásku
velkolepou,
střepy teď snažím se
slepit izolepou.
S rukou
krví obarvenou
vidím Tě,
jak kráčíš pryč,
duší žalem ztělesněnou
řinčí rozkaz -
pojď a křič.