Stíny osamělosti

V temnotě se hořký pláč rozléhá,

osamělost se krajinou v noci toulá

Srdce, zkroušené v tiché bolesti,

útěchu ve vánku a dešti hledá

Stromy se nad starou cestou sklání,

vzpomínky do propasti času klesají

Prázdnota zhluboka do duše mrazí,

cesty k zítřku se beznadějné a křehké zdají

Oči, zatoulané v mlhavém zraku,

touží po lásce, která vybledla do šera

V mysli tichý hlas ztracených slov zní,

je to symfonie trpkosti a zoufalství

Smutek je společník mého srdce,

postupuje jako stín ve světě rozsypaných snů

Ale i ve tmě se může jiskra naděje objevit,

odvaha mě doprovází, abych znovu lásku našla