Sopka

Jsem sopka rudá.
Chrlím popel,
padá vůkol láva.

Cítím zemětřesení
a padající větve,
kam duše šlápne.
Vlastně zatracení.

Jsem vichřice
a zlomená žena,
co v ústech drží slova.

Jsem řeka,
která od pramene
chce plout dál,
ale není žádný ideál.

Jak rozbité zrcadlo
a rozsypaná sůl
končí den,
co hlavu roztříštil ve vejpůl.

Pohybuji svaly
silou vůle.
Slabiky, rýmy
odcházejí a
vše je dlouhé jako míle.

Já?
Umíněná?
Ne.
Jen složená
bez karet života.

Zas báseň
a dýchá z ní próza.

Dávám ruku
a je studená,
vysílená i bolavá.

Srdce horké
a plíce doutnají.

Svět jako klec
a rána bez nadějí.

Podzim 2016