Deprese II

Lhostejnost někdy do srdcí vpadne,
snad z únavy jsou tu myšlenky zrádné,
na ničem najednou nezáleží,
srdce se vzpírá, že nepoběží.

Nechceme mířit k žádnému cíli,
na boj o pohár nestačí síly,
jako když duši unáší proud,
necháme se nezájmem celí obejmout.

Slunce tu teď pro jiné svítí,
ne pro nás, ne, nevoní kvítí
a ruce s tíhou padají do klína,
jakoby ani něha v nich nezbyla.

Za víčky běží jen smutné sny,
ke smrti vzhlížíme, ptáme se: "Kdy?"
Konec se blíží a prášky to nespraví,
to jenom rakve jsou od dřeva voňavý.