Aridní dny

Pokoj rozčísnut soboty svitem,
syrinxů jitřní píseň zní,
nevzkřísí parapet uschlých kytek.
Proč mám to jméno v hlavě vryté?

Venkovní rachot, hluk a rámus
proniká okny, svit mě dráp ostny.
Sobota mi v šachu vzala dámu,
stejně ji vidím i v prázdném rámu.

V prázdném ránu, v pokoji chaosu
hledím na flóru horkem trýzněnou,
flóru, jež marně čeká na rosu
za řevu protivných avesů.

Oči mě bolí z toho, jak bodá
dvacetikarátové světlo.
Duhová kola nesourodá
splachuje horká slaná voda.

Ve žlutém dusnu prach se víří,
po waltzu unaven klesá níž,
spím hlavou dolů jak netopýři,
bdím hlavou dolů, proto se pýřím.

Nezdolá jediná z pozemských květen
aridní podnebí bez konce.
Procházím krutě suchým létem,
takže se stávám sukulentem.

Polštáře - hrby velbloudí,
blbě loudavé dny plynou,
den za dunou, den mě vždycky popudí,
s nomádskou tmou jsem halen jak beduín.

Žárovky - zářících štírů hroty,
v klepetech dveří jsem, nepůjdu ven.
Chřestýš se odebral v moje boty,
v hrudi mě tíží nesčetné loty.

Kaktusy ve tvaru krucifixu
osvítil srpek toxický.
A já zas dostal obludný strach,
že budu sám už navždycky.