Malovala jsem mříže,
co chrastí po papíře
při měsíční póze
a přišla náruč beznaděje.
Z černé byl vír.
A za rohem najednou
stál strach.
Já začala se bát.
Mžitky před očima.
Hlaveň u spánku.
Barvy nehrály
si na pohádku.
Zase temno
a propast,
kam nepadne
hlas skřivánků.
Hodně smutné, až děsivé. Trochu naděje přeji.
20.02.2024 20:17:30 | Paulín
Moc děkuji. Já vím, občas mi nejde psát úplně pozitivně. Poezii mám jako psychoterapii duše a ráda též maluji a nejvíce kočičky.
20.02.2024 20:45:28 | mkinka
I ode mne obejmutí, Mkinko... co nejvřelejší ode mne pober, protože tyhle řádky, to je silnej chlad...
Vykreslilas tu atmosféru mistrně.
17.02.2024 16:08:52 | cappuccinogirl
Měj pěkný den, mkinko:-*
17.02.2024 11:58:55 | Žluťák