Propast

Myšlenky rozptýlené s jasnými odlesky,
barevnou fantazií rozlitou v soumraku,
okamžitě  zcela bez tváře, praskající
jako mýdlové bubliny všedního dne.

Pryč od vědomí, dolů po parabole,
mírně se sklánějící v honbě za vzdechy,
do nádherného zapomnění s živými šarádami,
minulými úsměvy a pohledy s triky.

Svírám v dlaních náznaky pochybností,
pod řasami schovávám nevědomý strach,
padám do propasti, třesoucí se vzrušením,
do vzpomínky narychlo sešívané hranicemi.

Sklo je dávno zčernalé sazemi.
Rád bych se podíval, byť jen trochu.
Srdce hučí pod hrudníkem chtíčem,
láká touhou, vidí rozmrzlou skvrnu.

Rty se pohybují v nevyslovitelném slově,
v tichém pláči, rozpolcené na kousky,
v teplém objetí, pletené na pletacích jehlicích,
Ve zmrzlém vesmíru, prosyceném chladem.

V hvězdném tichu se vznáším s proudem,
prolévám slzy z plápolajícího soucitu,
znovu se neodvažuji vzdát se přitažlivosti,
ani ve snu, popírající si malost.