sám sobě jsem odsouzen

Ve stínech mé duše temných,
kde světlo slunce neproniká,
v srdci mého neštěstí,
kde radost ustupuje temnotám.

Po nočních chodbách bloudím,
srdce těžké břemeno nese,
kroky mé zvukem těžkým zní,
v tichu, kde nikdo nesleze.

Dostojevské myšlenky mě svírají,
jsem vězněm svých vlastních řetězů,
můj smích je jenom výkřikem,
v tuto chvíli beznaděje a zklamání.

Mé sny jsou temné, plné strachu,
a hříchy mé se množí jako stíny,
sám sobě jsem odsouzen,
na cestě, kde není cíle, jen zkáza.

V očích mých zrcadlo utrpení,
tam vidím odlesky ztracených nadějí,
v hlubinách duše číhá přízrak,
co mě pronásleduje v každé chvíli.

A ve výčitkách svědomí slyším hlas,
který šeptá o mých nejtemnějších činech,
sám sobě jsem soudcem a katem,
v tomto pekle, co ve mně rozkvétá.

Odsouzen k životu v temnotě,
mé světlo zhaslo, jako hvězda padlá,
v tomto Dostojevském labyrintu,
kde morální stíny jsou mé společnice.