V momentu bolesti

Topím se v momentu bolesti,
Drtíce dřevo pelesti,
Chytám se posledního stébla trávy,
V záři Mléčné dráhy.

Jsem jasný jak Sagittarius A,
A skryla se všechna síla má.

Je jedno co chci, je jedno co chceš,
Zítra Slunce už nenajdeš.
Zašlo za mraky studu a strachu,
V předvečer životního krachu.

V zajetí myšlenek uhelných,
A snící o krajích nádherných,
Se potápím stále hloub a hloub,
Kde roztrhne mne ledový proud.

Ve zmaru, ve ztuhlé póze,
Spěje život k apoptóze.

Vesmíre!
Kde jsi když strádáme?
Vesmíre!
Kde jsi když plivem krev?
Vesmíre!
Kde jsi když boje vzdáváme?
Vesmíre!
Ztratil jsi střed.

Pod oblohou beze hvězd chvěji se,
Odkopnut na kraji silnice,
Kdy smrdím světu a páchnu nebi,
A ďábel se na mne s odporem šklebí.

Odvrhnut od jasných břehů,
Jsem pln jedovatých vředů,
Co páchnou všem okolo odporně,
Raději vzdálím se pokorně.

Však kdo mi je odstraní v ústraní?
Když opuštěn jsem a bezbranný,
Když nelze můj ostrov objevit,
Když nelze mé řádky vyjevit.

Raději sám vydám se na cestu,
Za smradu síry a azbestu.
Skryji se pohřbím zahrabu,
Posolím spálím svou zahradu.

V nejčernějším koutě,
Pod gilotinu zvou tě,
Soci i tví dobří známí,
Ach, občas vskutku mne to vábí.
Skočit do propasti slasti,
Kde uslyším jen srdce vlastní,
Však nemohu nesmím polevit,
Zítra již jistě bude líp.

Anebo ne, mračna budou padat,
Plná popela a prachu a smrti a bolesti,
Pořád dál a dál, pokrývat nás, dusit, mučit,
Až budeme trpící hlavami o zem bušit,
Budem to chtít skončit, skočit,
Vdechnout něco a zdechnout,
Zlít se a před světem skrýt,
V náručí chladné rakve a urny,
Někdy je i záblesk Slunce chmurný.
Tak pojď, pojďme všichni spolu,
A skočme do propasti, dolů.