Město monster

Jsem jediná živá bytost v labyrintu města,
smutku říkám bratře, samota je moje sestra,
trolejové dráty, vítr hraje na nich kvintakordy,
Vltava onehdy chorda, Žižkov bil do rytmu cordis.

Chodníky a na nich vajgly vyhaslé do práce jdou,
ztrhaných let bannerů, jež vidí na coul před sebou,
když se za tmy vrací v kleci purpurové noci,
když jim ocúnová tíha bere spánku dobrý pocit.

Stimulují skrze okna lampy mořských ďasů,
každý tunel slují stal se, hledat novou trasu
musí auta bez chomoutů, bez volantů, prázdná,
střez se boje se saní, jíž z očí šlehá plazma.

Jak se chýlí k půlnoci, tak ustává i nebes dech,
atmosféra sama zmírá v nekonečných astmatech,
ulicemi táhnou kopy astenických fantomů,
prošly tudy, zmizely, a už nepatří nikomu.

Zkamenělé čtvrti tak snad zůstanou už navždy
ve ztuhlosti hydrantů a šupinaté dlažby,
taky já jsem strnul, dravé ticho dráždit nechtěje,
přestože mi srdce z těla ždímá chladné krůpěje.

Nad stavbami plave vorvaň s inkoustovým břichem,
život štěká z trojí tlamy, naděje jsou liché,
soumrak, dozor úplňku, mě děsí jitro samo,
bojím se z ran se rojících monster každé ráno.