O trápení

Noci milostné, co pominuly ...
člověk nezastaví vagón smůly,
když vlak smutku vyjel ze stanice,
skřípe to jak prkna zpovědnice.

Je to daň za hřích anebo za lásku,
ztrácíme svobodu bělásků
a za křiku černých vran
vstupujem do pekla bran.

Prach, co zbyl tu z našich slibů,
stíráme jako chybu,
po dlažebních kostkách zvaných stesk
šlapeme až na bolest.