Hřbitov ve Francii

Možná jsem zvláštní,
že místo Eiffelovy věže
dívám se
do zákoutí náhrobků,
kde psal se čas
a člověk byl tichý,
když po něm probíhal mráz.

Miluji květů šumění.
To ticho,
co ve skále zaduní.

Ti mrtví dají obejmutí,
když duše kvílí.
Teskno i pouť
je jako loď,
co se do přístavu nevrátí.

Zvoník matky Boží
by rád vstal.
Tady by byl král.

Svět v iluzi
pochodní smutku
píše otazník.
Každý dává kytku.
Smrt tu není hřích.

Fičí vítr
a názvy končí v hlavě.

Také milovali
a končili
všichni tady stejně.

Vzpomínky budí vjemy.
Byla jsem tam už dávno,
ale dobře vrací se mi.