Palicí zatluču květinu do betonu.
Tvá bude ta zahrádka
oplocená betonovými bloky domů.
Uprostřed sídliště tvá malá hromádka.
Netřeba zalévat
stejně neprší.
Snad stovky let bez vláhy
bez vláhy byl tento svět.
Beru si palici, se smutkem
pak tluču do betonu další květ.
Tvá bude ta zahrádka.
Tvůj bude tento svět.
Já odcházím
a květiny jen trčí
z betonu jak memento smutku
nad promarněným životem.
Tvé květiny, tvá zahrádka...
Velké v obsahu, když projdu zahrádku najdu tam pampelišky a foukam do toho bílého chmýří a prostě jen zdravím a vlastně je to Pampelišková pohádka, že prostě ze žlutého kvetu je bílá a ta rozfouka nová semena a zase námět na básničku.
05.05.2024 12:52:42 | mkinka