Soumrak

Když má víčka otevřou se,
všechen stěn mého světa zmocní se ticho,
zem, pod kterou chodím bodá jak suchý led.

Nevím, co změnilo se,
město, jež znám barvy mělo,
když ještě pár bylo mi let.

Na tváři kapky deště pozvou se,
či je to to, co z říčky zbylo,
jež dokazovala tento žalostný svět.

Slunce se mnou rozloučilo se,
naprosté je, že natrvalo,
kéž by to šlo vrátit zpět.

Nechť barvy vrátí se,
zapomeňme, co tehdy bylo,
Ať ucítím lásku na pohled.