Jako dveře kostelů

Jako dveře kostelů

mé tajemství uzamčené na deset západů.

A v chladných studených zdí

těch mohutných chrámů

čekám na den pravdy,

na den kdy slunce vyjde

hned jak se rozední.

 

V reliéfech sloupů stálých

mohutné ticho sálem zní.

My před branami pravdy stáli

strachem přikovaní k matce Zemi

pak neskutečně mnoho dní.

 

Hučení v uších, a prosby Boží

my potichu si šeptali.

Odpusť mi Bože, odpusť

má duše cloumaná vichrem není tak pevná

tak jistá jako skála.

 

Otevři nebe dobrý Bože

já vstoupím do chrámů věčnosti.

Pokleknu v sále před oltářem

s mou neskutečnou vděčností.

 

Odhrnu závoj zapomnění

vzpomenu hříchy minulé.

Po sté snad přijmu rozhřešení

za činy dávno strnulé.

 

 

Omšelé staré zdi chrámů lapají po dechu.

Po dechu laskavosti, dobroty a víry.

 

A já tu s nimi stojím také.

Společně lapáme po dechu laskavosti

dobroty a víry.

 

Stále na věky věků.