Úkol

Úkol

 

Dnes navštívil mě znova

a náhle, beze slova,

k nohám mi položil…

mrtvé, osmileté děcko…

Dřív, než se rozplynul,

rukou mi pokynul,

abych ho do hrobu uložil;

s ním všechny radosti, naděje, všecko,

co vezme si na cestu, kde bude mu líp,

až duše se rozletí, jak rychlý šíp

vzhůru, kam ptáci jen nahlédnout smí,

ať den je bílý, nebo se tmí…

Nevíra zvolna mění se ve víru,

že úkol pro mě myslí vážně,

bílé a černé jsou klapky klavíru,

znějí v mol nebo v dur, jak lidské radosti, strázně…

Popruh jsem do ruky vzal

a trémou hned zvlhly mi ruce,

dítě, které jsem už z kolébky znal,

teď do smrti provázím přece;

co na to říct, ptám se, vlastního srdce…

A On, jemuž krutost pak vyčítám,

gestem mírným říká: „Ty nejsi sám,

kdo neví, že tam, kam dušička míří,

se nakonec sejdou a všichni i smíří;

na to ti slavnostně přísahám…“

Tak hlavu v pokoře sklonil jsem,

vykonal přetěžký úkol.

Všude vládl krásný, slunečný den

a ptáci nám zpívali vůkol…