zbRAŇ

V slzavém údolí,
po ránu mám na spěch.
Poslední, co zabolí,
slova, jež nesu sobě na rtech.
Ty mě neuchlacholí,
když vím, že nebudu už na zdech.
Pocite prázdnoty, samoty a stesku,
jdou na mě mrákoty,
doteky chladu bez potlesku.
Chci snad tak moc, možná stačí najít v sobě to málo,
když zářím berou si mě všichni,
když smutným jsem a uvnitř pláču, co by koho ke mě přitahovalo.
Kéž by se aspoň v koutku na mě mé já pousmálo.
Nic. Vezmu si zbraň a pic.
Byl jsem objevem,
teď už jen nostalgií,
běžnosti nebytí, čert mě vem,
ať si v té hloubce klidně už shniji.