Já to nuže říkal

Tma a nic než dna
má prdelatá roklina
zeje kapsou prázdnou much
bez tkaniv a bez masa
sem kořistí i mučedníkem
ten žravec po mé smrti prahne
a tloustne, jak ta nenasytná čuňata v bahně
přesto váhnou vadnu níž
až k sychravému postižení spíš
říkejte mi proto kostra churavá
za chvíli už budu pod zdrásavým drnem s géniem Váchalem.


Já to nuže říkal
ale neposlouchali jste od počátku
teď držte huby éterické málomluvna
nesním v rakvičce nesladce rtuťné
nepojím ani housenku čerstvou
ani mola, co naráží na lampičce u domu svůj vztek.



Vzdychejte stromovci nelidští nade mnou
a nechtějte nasrat hromy dračích Bohů
to by byla metelice jako mor
zaprosím vás voskové figury
nepleňte žaly na hrozivé hroby
ať tady máme svatý pokoj
a tuhneme v rozkladu sazí vrytých vzpomínek
k snícím souchutinám spálených mravenišť bíd
tudy nevede odvaha přebít hřeby
jsou příliš přibité ostřím do tvrdého dřeva
je mi to líto, je ze mě lebka zbylá
a země se zatřásla a matička s ní
kap, kap
prší déšť karmínů
po svých stokách šlápot krysích početí.