Torza I

Anotace: Po deseti letech se sem vracím s publikováním poezie. Tohle jsou první zlomky vytažené ze zápisníku z roku 2022.

Duši skoro vypustíš,

ale najdeš břehy Avalonu

Neutoneš v náruči víl

 

Jdu pomalu

a rychle se snažím zapomenout.

 

Stromy podávají šátek k přidušení

 

Hvězdy se mi posmívají,

nezmlknou ani na chvíli.

Chci se smát s nimi,

ale země je daleko.

 

Každý se někdy ztratil na rovné pláni.

 

Samota si přišla sednout ke stolu.

 

Bojím se světla – brány k Bohu

Brány k životu

 

Stála jsem pod kamennou zdí,

ruce opřené.

Jak těžká může být cesta

z kláštera do nebe?

 

Mráz nakreslil mi všechna slova pozpátku

Chtěl zachytit,

co šeptal poslední den

A já se už nikdy nebudu smát

neštěstí, co chodí po horách

až do údolí

 

Vím, že slunce,

o kterém sní básník,

je iluzí,

co peklu spíš se podobá

 

Rozbila jsem všechny sny,

co mi ještě zbyly,

a nakrmila jimi

noční běsy

 

V posteli nenajdeš rozhřešení

 

Stála duše u stolu,

chtěla jsem ji napojit,

ale jen se smála,

jak venku padá sníh

Do kamen jsem přiložila

a šla spát

Ona byla ráno pryč,

jen dotek dětství po ní zůstal

Postavím na čaj

 

Vím, že ve svém domě

přivítám jen hosty smuteční

 

Chtěla bych zabořit prsty do srsti těch,

co se mě bojí

 

Chlad mě vede cestou zázraků

Odkud kam? Zadírám slova do drátů

 

V poslední chvíli

zabiju sebe i tebe před úsvitem

 

Nešla jsem tím bahnem sama,

vedle mě klusal archetyp

 

Otrávená duha

rdousí záři hvězd.

Odmítnutá touha

plaší křikem pěst.

 

Vzdala jsem se pevnosti.

 

Láska zahlédla druhý břeh,

ale řeku mohla jen úzkost přeplavat.

 

Kéž bych se z těch vizí naučila víc.

 

Bloudím dál. Nestrpím svůj hlad.

 

Slunce mi podává svůj chladný kabát.

Rukávy jsou krátké, knoflíky utržené.

Nemá moji velikost.

 

Asi jsem ve svých střevíčkách

ztratila víc než jenom trochu parády.

 

Má bolest je pořád

nepopsaný list.

 

Rozbitá půlnoc vzkřísila úplněk.

 

Možná jsi nikdy necítil

tu touhu, která nutí

hledět do propasti.

Touha propaluje chodidla,

nutí šlapat po střepech,

co zničily mé představy.

Nechám Tě shořet

v osamění vlastních stenů.

Padáš.

Bez nároku na vykoupení.

 

Dokážu žít ze slov jiných lidí.

Dokážou žít jiní lidé

z ticha mého snění?

 

Naděje nemá začátek ani konec. Jen uzly na cestě.

 

Z výšin svých hlubin

dívám se do dálky.

 

Léto vládne přísným žezlem

a mně spadlo jablko.