Záclona klamu

Koukám ti do očí,  

 

vidím tam bouři v skrytu,  

 

jako bys přemýšlel,  

 

jaká bude další věta o mém citu.

 

 

 

Tvůj pohled chladný jak hlubiny moře,  

 

kde žraloci krouží, skryti v pokoře,  

 

za modrým závojem, ukazuješ falešné city spoře.

 

 

 

Jen někdy kousek něhy vypluje ven,  

 

klamný pocit bezpečí, jenž zmírní zlý sen.

 

 

 

Vždy jen okamžik,  

 

jako karta karetního podvodníka,  

 

dá ti naději, pak ji znovu ztrácíš později.

 

 

 

Hned na to ti řekne: 

 

"Pojď, není to těžké,  

 

zkus to ještě jednou,

 

 udělám to pro tebe lehkou hrou."

 

 

 

Nad tváře ti spadne záclona.  

 

Vím, že nevyhraji, toho jsem si vědoma.  

 

Když hledím na ty oči démona,  

 

úsměv široký, od ucha k uchu,  

 

nevím, zda mám v plicích dost vzduchu.

 

 

 

Ty karty mícháš sem a tam,  

 

pohled s úsměvem odvrátíš, říkáš: 

 

"Vyber si, není to klam."

 

 

 

Koukám na ty oči, zase jak žralčí,  

 

rukou sahám, jednu vybírám.  

 

Ten pocit, když pravda se odkryje,  

 

jak si záclonu nasadíš, a stavá se z tebe zmije.

 

 

 

Hledíš na mě s prosbou, očima plnými viny.  

 

Odpuštění žádáš, tikáš dokola jako hodiny.  

 

Pak děláš, jako by se nic nestalo,  

 

vždyť to pro tebe nikdy nic neznamenalo.

 

 

 

A já čekám na další pád,  

 

třesu se jak osika.  

 

Vím, že to máš rád,  

 

 

Čekám a čekám na pád, který přijde,  

 

ten koloběh zrady se nikdy nezastaví,  

 

ručičky hodin tvá zrada vždy srovná,  

 

a já v tom tichu cítím, 

jak naděje ve mně zvolna uvadá