Holobyt
Holobyt
A tak dívám se na nás dva shora
A vyndávám si třísky ze svých prstů
Slzy, které nejsou beznaděj
Smích, který není štěstí
Strach, který je bez bolesti
V duši mám prázdno, jak v holobytu
Sama bez jištění stojím ve svém srdce skrytu
Láska, která nemá odpovědi
Touha, která touží po zpovědi
A snídani? Tu si nechám až na neděli...
Autor Anety poetry, 03.09.2024
Přečteno 78x
Tipy 10
Poslední tipující: IronDodo, jort1, martinaV, karolinakarol, cappuccinogirl, Ž.l.u.ť.á.k., šuměnka, mkinka
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
TiskKomentáře
A po neděli možná přijde pondělí,
který tvou duši zaplní a zacelí
oblékne do hávu "něco se děje"
a tvůj život nebude bez naděje:-)*
03.09.2024 19:15:49 | cappuccinogirl
a tak se podívej na vás dva zdola
a nebo ze strany
nandej si do svých dlaní poznání
a vylaď sluch pro frekvenci, co volá;
že láska odpovědi nečeká / nezabývá se jimi
jen čistočistě protéká - a prý zbožňuje rýmy :))
03.09.2024 11:57:38 | šuměnka